Cool People of Brno: Eliška Vafková, Dejte nám šanci o.s.

Nedávno jsem vám na blogu psala o sdružení Dejte nám šanci, které pomáhá starým, nemocným a jinak znevýhodněným pejskům. Toto sdružení jsem se ze svých aktivit rozhodla podporovat i já – a seznámila jsem se se sympatickou majitelkou, paní Eliškou Vafkovou. Eliška má tím, co a jak dělá, můj obrovský obdiv a respekt a já budu moc ráda, když se o jejím sdružení Dejte nám šanci dozvíte také Vy. A třeba i pomůžete… Přečtěte si s Eliškou rozhovor, dojemný, plný lásky a úcty ke zvířatům.

Dobrý den, Eliško, předem Vám děkuji za rozhovor. Eliško, založila jste O.S. Dejte nám šanci – pro ty, pro které je zatím Vaše sdružení i jeho název neznámé, prosím, řekněte nám, k čemu Vaše sdružení primárně slouží, jaká je jeho činnost?

Pěkný den, Míšo, já moc děkuji za Váš zájem a možnost představit nás…

Dejte nám šanci je sdružení nebo dnes již dle nových zákonů spolek, pomáhající starým, nemocným a handicapovaným psům. Provozujeme Psí hospic, což si představte jako cosi podobného kombinaci lidské LDNky a domova důchodců….

Krom tohoto Hospicu je nedílnou součástí naší činnosti také osvěta – osvěta na téma staří psi, handicapovaní psi, jak se o ně starat, jak s nimi žít – protože v naší společnosti je bohužel stále mnoho předsudků vůči starým či postiženým zvířatům a nejvíce pomůžeme, když se pokusíme měnit myšlení lidí… jde to pomalu, je to běh na dlouhou trať, ale věřím, že výsledky se postupem roků dostaví….třeba se nám pomocí besed ve školách, školkách a dětských domovech podaří vychovat generaci lidí, pro které nebude normální zbavit se svého psa jen proto, že zestárl, nebo jej uvázat třeba v lese kvůli tomu, že oslepl či ohluchl….

Kdy jste toto sdružení založila a co Vás k tomu přimělo?

Sdružení jsem založila před třemi lety – to jsem své činnosti dala oficiální rámec spolku, nicméně touto činností se zabývám aktivně o mnoho let déle. A co mě k tomu přimělo? Pohybovala jsem se v prostředí útulkových psů, lidí, kteří útulkáče adoptovali, lidí, kteří v útulcích pracovali – to, že jsou útulky přeplněné, je všeobecně známo, že se nejsnáze umísťují do adopcí malá roztomilá štěňátka a posteloví pesánci – a mne zajímalo, co se děje se psy, které nikdo nechce…. V jakých podmínkách v útulcích žijí – často dlouhé roky, jaké péče se jim dostává, jak toto prostředí snáší…..Rozhodla jsem se pomáhat těm, kteří v útulcích trčí roky bez povšimnutí nebo takovým, kteří se do útulků dostanou na stará kolena, protože pro taková zvířata je pobyt tam naprostým šokem…. Deset let měli svého páníčka, který se o ně staral, žili v teple bytu, chodili na procházky – pak páníček umřel, příbuzní milého pesana šupli do útulku a on nechápe, kde se octnul, proč má najednou žít na 5 metrech čtverečních dlaždiček a venčit se do kouta kotce…

Než jste sdružení Dejte nám šanci založila, angažovala jste se už nějak v oblasti pomoci zvířatům?

Zvířata jsou mojí součástí snad celý život – už jeden z mých prvních německých ovčáků – Aňulka – byl vyhozený hladový pes, později zavřený v malém kotci, který ze zoufalství demoloval….další pes, kterého jsem adoptovala a který u nás prožil 8 let svého života, byl zabiják Béňa, ovčák s cejchem vraha dětí, odsouzený médii a veřejností k utracení, protože v Rumburku nešťastně kousl malého kluka (který jej společně s kamarády předtím dlouhodobě skrz mříže kotce dráždili, popichovali a trápili) a ten bohužel umřel…

Dokud jsem ještě byla paní podnikatelka a vydělávala slušné peníze, finančně jsem podporovala jeden koňský útulek, pravidelně nakupovala pro psí útulky žrádlo, deky, hračky.

Eliško, jak sama uvádíte, fungujete vlastně jako „psí léčebna dlouhodobě nemocných, nebo také psí hospic“. Musí to být nesmírně náročné, starat se o zvířata na sklonku jejich života, kdy jsou nemocná, umírají… Jak to zvládáte? Je mi jasné, že si ke všem vytváříte i citové pouto…

Odchody našich svěřenců za Duhový most nesu špatně, ale na stránku druhou – člověk si to musí v hlavě přenastavit tak, aby viděl to, že udělal pro pejska maximum, že mu dopřál třeba pár krásných týdnů, měsíců, musí ho hřát, že byl s pejskem do poslední chvíle, že dotyčný starý pejsek neodcházel sám bezejmenný někde ve studeném kotci útulku, ale měl kolem sebe teplo, péči a lásku… Jsou u nás psi, kteří žili celý život v šílených podmínkách, kteří zažili týrání – a ti objevují to hezké až na sklonku svého života, tady u nás a to je pocit, který člověka zahřeje na duši a pak ses odchody vyrovnávám lépe…

Jak se na Vaši práci dívá Vaše rodina, děti, partner? Vaše práce je velice náročná, časově, psychicky… Podporuje Vás Vaše okolí?

Pravdou je, že tato práce nemá pracovní dobu, tím, že všichni psi žijí s námi v domě, v jedné velké smečce, nehrozí, že bych je v 5 odpoledne pozavírala do kotců, měla padla a šla z práce domů nebo třeba na pivo….fungujeme s nimi nonstop, protože starší psi vyžadují péči, vstávám k nim v noci, neznám víkendy, protože během nich k nám většinou přijíždí noví obyvatelé, případně odjíždí stávající pejsci do adopcí…. Hodně lidí mi říká – ty se máš, ty se celej den mazlíš se psama, chodíš po lese, to musí být bezva….ale ti lidé už nevidí to, že sice chodím po lese na vycházky, když je krásně, ale taky na podzim, v zimě, když je hnusně, zima, bahno – a vycházka, to není dvacetiminutové obejití parku s jedním psem, to jsou různě dlouhé trasy po skupinách psů, takže během takovýchto venčení nachodím s přehledem 20 – 25 km… několikrát týdně…..nevidí, že dvacet psů, kteří u nás v průměru jsou, natahají do domu od podzimu do jara, kdy není krásně sluníčkově, takovou spoustu smetí a bahna, že neustále vytírám a zametám a stejně je všude bordel, nevidí, že třikrát za den sbírám po pozemku kvanta bobků, že – protože spousta z našich svěřenců nemá hygienické návyky – mám kýbl, mop a desinfekci už přirostlou k rukám, protože když přijede najednou 7 vysloužilých zoufalců z množirny, čurají a kadí v podstatě nonstop kdekoliv – po podlahách, do pelíšků, na sedačku, takže i pračka jede téměř nonstop, nevidí ty probrečené hodiny nad některými zvířaty, kdy brečíte bezmocí, nevidí ty cesty na veterinu v pátek večer, o víkendech, v noci, neví, že jsem se nevyspala v kuse už řadu měsíců, protože ke psům vstávám několikrát za noc tu vyvenčit, tu uklidnit z nočních můr a běsů, které je budí a nutí štěkat a výt, nevidí, že nemohu nikam na dlouho odjet, protože nemáme hlídání a že naše letošní dovolená se smrskla na dvakrát dva dny, neví, že jsem co chvíli od někoho pokousaná, nevidí, že po nocích a ráno od půl 5, kdy vstávám, sedím u počítače a vyřizuji administrativu a sháním sponzory, abych na každý měsíc ufinancovala těch zhruba 200 kilo žrádla a veterinu, nevidí, že spíme v ložnici, kde je v zimě 12 stupňů, protože nejsou peníze na zateplení střechy, jelikož se vypotřebovaly na stavbu výběhu, oplocení a dalších „psích“ věcí..atd atd… neříkám to proto, že bych si stěžovala, já si tuhle cestu zvolila a jsem za ní vděčná, dává mi to strašně moc, jsem šťastná, že mohu dělat to, co dělám…ale tohle celé měl být úvod k otázce, co na to rodina….jsem neskonale vděčná, že mám – po dlouhé době a po letech pokusů a omylů – vedle sebe partnera, který tohle všechno výše vypsané a ještě mnohem víc sdílí se mnou, který, ač původně nepejskař, vzal můj život za svůj i se vším, co k němu patří, který mě podporuje, pomáhá jak může… poprvé mám partnera, který mě nechce předělávat a měnit, ale který mě respektuje a ví, že můj život jsou psi, že bez nich bych to nebyla já a bere mě takovou, jaká jsem….mám partnera, který to, co dělám, bere vážně, nezesměšňuje to a neshazuje, jak to dělal můj – naštěstí už bývalý – manžel, který stejně jako já věří tomu, že tohle všechno má smysl a který mi svou podporou a pochopením vytváří zázemí pro to, abych mohla dělat to, co dělám.

Moje dcerka, dnes už skoro 7mi letá, se mezi zvířata narodila, čili bere jejich přítomnost u nás jako samozřejmou, jako součást našeho života. Když jsem jí přinesla z porodnice, první, kdo jí viděl, byli psi, kteří jí na uvítanou olízali, dodnes s nadšením kouká na fotku sebe jako miminka mezi dvěma psími hlavami a nechává si vyprávět, jak se mnou jako malé miminko jezdila na mém koni Denym, v šatku a později v nosítku.

Ohromnou oporou je mi rovněž mamka, která, ač dnes již postarší dáma, v domečku v Brně, kde žije, vytvořila malé depozitum a stará se o část našich psích svěřenců….

Jak Vaše sdružení dnes funguje – jaká zvířata do péče přijímáte? Jaký je předpoklad k tomu, abyste zvíře přijala do péče?

Fungujeme jako domácí péče – na tom si zakládáme – čili žádné kotce, žádné venkovní ubytování, všechno hezky pod jednou střechou. Tam, kde jsme my, jsou i psi – s námi v obýváku, v kuchyni, na zahradě…..prostě taková jedna velká smečka. Přijímáme zvířata stará, dále týraná a různě handicapovaná, která u nás nacházejí buď trvalý či přechodný domov. Tím, že už se o nás ví, oslovují nás přímo útulky ve chvíli, kdy se k nim dostane zvíře, u kterého je jasné, že kotec a dlaždičky pro něho nejsou ideálním řešením – čili staří a díky svému stáří často nemocní psi, psi odebraní svým majitelům pro týrání……

Jaká je kapacita Vašeho „psího hospicu“? A kolik zvířat máte aktuálně v péči?

Ideální počet je tak 15 zvířat, včetně těch, kteří tu jsou na stálo. Ale samozřejmě, 15 jich tu bylo jenom chvíli, teď se stále točíme kolem čísla 20. Bohužel poptávka je větší, než si můžeme dovolit přijmout, jsme nuceni psy odmítat v zájmu těch, kteří tu jsou – aby měli zachovaný určitý komfort, potřebnou péči, prostor… přeci jen – dům není nafukovací, já mám jen dvě ruce a nechci, aby to dopadlo tak, že díky velkému počtu psů vezme za své kvalita péče, kteru dostávají. Teď před zimou, která bývá pro stará a nemocná zvířata v útulcích kritická, se kapacita asi malinko „přifoukne“, ale o to více apelujeme na lidi, aby si od nás pejsky adoptovali a uvolnili tak místo pro další potřebné.

Aktuálně je v naší péči 19 psů + 1 kotě v Bukovince, a 4 hospicoví u mamky v depozitu v Brně, což je celkem 24 zvířat, teď o víkendu by měla dojet ještě velká stará zdevastovaná fenka a malý slepý stařičký voříšek, čili budeme na 26 hlavách.

Mohou si lidi od Vás i zvíře adoptovat? Máte pak přehled o tom, jak je s nimi v nových rodinách zacházeno?

Ano, ano, určitě – adopce je základním prvkem obměny psů u nás, snažíme se psy, kteří jsou adaptabilní, do adopcí nabízet a musím říci, že se nám daří – jen za letošní rok našlo zatím domov zhruba 40 našich svěřenců… každý adoptivní páníček nám podepisuje smlouvu, kde se mimo jiné zavazuje k povinnosti zůstat s námi v kontaktu a podávat zprávy o tom, jak se pejskovi daří – a díky tomu, že se snažíme majitele vybírat pečlivě, tuto povinnost s radostí dodržují a posílají nám fotky, videa s našimi – teď už jejich – pejsky, čili přehled máme…..jezdíme rovněž na kontroly – stavíme se na kafčo, pomazlíme pesana a jedeme zase dál.

Eliško, je mi jasné, že činnost sdružení je finančně nesmírně náročná. Financujete nejen krmivo pro pejsky, ale zejména nákladnou veterinární péči. Je obtížné získávat prostředky na chod Vašeho hospicu? Od koho získáváte finance?

Máte pravdu, že finance jsou kamenem úrazu nejen u nás, ale asi u všech neziskovek….položky k financování jsou nejen krmivo a veterina, to jsou takové ty nejvíc viditelné, ale i věci s provozem Hospicu spojené – na jaře nám odešlo do věčných lovišť auto – a bez něj jsme ztracení, protožes akutním případem v pátek večer na veterinu busem od nás nedojedete, takže se muselo obratem koupit jiné – nebojte, žádná nóbl kára, ale stará dobrá felda za 25 000, materiál na budování a práce kolem hospicu,- i taková věc, jako je sekačka na trávu, je tu nezbytná – ne kvůli nám, abychom se mohli na zahradě opalovat, ale kvůli psům, protože ti špatně chodící a slepí do vysoké trávy prostě nevlezou….topíme dřevem, které je potřeba před zimou nakoupit – a tisíce lítají – ale je to nezbytné, protože v domě musí být nějaká aspoň trochu komfortní teplota, jinak by si psi oproti útulkům moc nepolepšili….to, že u nás v patře v ložnici je, když se zadaří, v zimě 12 stupňůa spíme v teplácích a mikinách není podstatné, nahoru psi nechodí, ale přízemí musí být vytopené….a tak bych mohla pokračovat přes pultové mrazáky na psí maso – zatímco v naší lednici se krčí jogurt a gothaj, až po pračku a prací a úklidové prostředky, kterých je neskutečná spotřeba.

Financujeme to částečně z mých úspor z dob, kdy jsem podnikala, ale především jsme závislí na našich příznivcích, dobrých duších, které nám fandí a pomáhají…ať už materiálně třeba zakoupením čistících prostředků, masa, dek, ručníků apod nebo finančně buď jednorázově nebo třeba trvalým příkazem na náš účet 157088119/0300. Často se mě lidi ptají – a nevadí, že vám posílám měsíčně jen stovku? A já vždycky říkám, že každá stovka se počítá, máme na FB cca 7000 fanoušků, kdyby každý z nich dal trvalý příkaz na 50 Kč, to by byly částky, to by se to fungovalo.

Chybí nám nějaký větší sponzor, nějaká firma, která by nám pomáhala trvale a dlouhodobě…tak třeba se časem zadaří.

Finance také získáváme vlastním přičiněním – pořádáme různé charitativní aukce, prodáváme naše reklamní předměty, jezdíme na různé besedy do škol, školek, dětských domovů – tam to není o penězích, ale každý přinese na besedu třeba jednu konzervu pro pejsky nebo balíček piškotů.

No a pak jsou dobré duše jako třeba Vy, kteří pořádají své vlastní akce a jejich výtěžky nám věnují, čehož si nesmírně vážíme a moc nám to pomáhá.

Jak Vám mohou lidé pomáhat? Kromě finančních příspěvků, oceníte i materiální pomoc? Jakou?

Jak jsem již zmínila výše – pomohou nám věci pro pesany – ať už to jsou třeba konzervy a vitamíny nebo antiparazitika, čistící a desinfekční prostředky, jednorázové utěrky, vlhčené ubrousky, pěnové mopy na vytírání podlah…Je možno nám objednat a nechat doručit krmné maso z Vetamixu, to vítáme převelice….a další věc, která nám pomáhá – lidská síla – jsme rádi, když někdo dojede třeba vyvenčit naše svěřence nebo pomoci fyzicky s prací kolem Hospicu – ono se vždycky něco najde, práce je dost a tím, že Martin, můj partner, chodí klasicky do práce, má čas na věci tady až po chvílích po večerech nebo o víkendech…a to je zoufale málo…..takže vítáme i šikovné lidi, kteří přijedou, s něčím pomohou, pak si tu třeba dají kafe nebo čaj, pomazlí pesany.

V případě materiální pomoci, kam Vám ji mohou lidé doručovat?

Adresy jsou dvě – buď sem k nám do Bukovinky, čili na adresu Dejte nám šanci, Bukovinka 94, 679 00, nebo pro Brňáky depozit u mé mamky v Žabinách na Minské 9. Ideální ale vždy dopředu zavolat na 605 711 154 a domluvit si čas.

Plánujete nějaké charitativní akce, nebo projekty, v rámci kterých mohou lidé Vaše sdružení podpořit?

Teď aktuálně probíhá na našem FB profilu Předvánoční aukce, kde si mohou lidé vydražit spoustu hezkých maličkostí a jejich koupí nás podpořit – stačí se přidat do skupiny Aukce pro Dejte nám šanci. Celoročně si lidé mohou koupit předměty s naším logem – trička, hrnečky, placky, propisky a magnetky, kde opět výtěžek, po odečtení nákladů, zůstává nám. Jsme zváni na různé Voříškiády a jiné psí a lidské akce, kde nás lidé mohou potkat nejen s našimi svěřenci, ale i se stánkem se spoustou věcí ke koupi.

Obrovskou pomocí – i když nepřímou – je to, že o nás lidé budou dávat vědět, budou šířit povědomí, že starý pes nepatří do studeného kotce útulku, ale do tepla na gauč, že si od nás budou brát zvířata do adopcí a poskytovat jim láskyplnou péči…ten pocit, že to má smysl, že díky Hospicu dostane spousta zlomených psů svojí šanci na prožití hezkého zbytku života, nám pomáhá, dodává nám energii ve chvílích, kdy se nedaří a kdy je člověku smutno, pomáhá nám pomáhat.

Děkuji Vám za rozhovor.

Dejte nám šanci, o.s.
IČO 02308398
sídlo: Bukovinka 94, okr Blansko.
Hospic, sběrné místo pro materiální pomoc:
Brno, Minská 9, 61600, nebo Bukovinka 94, okr Blansko.
č.účtu: 157 088 119/ 0300

ODKAZ: DEJTE NÁM ŠANCI O.S./web

ODKAZ: DEJTE NÁM ŠANCI O.S./facebook