Deník. Dětství!

Blíží se Den dětí, tak se i já dnes vrátím o mnoho let zpět, kdy jsem byla dítětem. Jaké bylo mé dětství, na co nejraději vzpomínám a naopak, co se mi do paměti vrylo v tom negativním slova smyslu? I o tom to dnes v mé deníkové kapitole bude… :) A jak na své dětství vzpomínáte vy? Podělte se…, budu ráda. :)

Narodila jsem před 35 lety v Třebíči, ale žila jsem s rodiči v malém městečku, Moravských Budějovicích, asi 25km od Třebíče. Život na malém městě měl mnoho výhod – celé dětství jsem trávila venku, na zahradě, touláním s partou kamarádů a celkově na to vzpomínám ráda. Byli jsme v podstatě pořád v přírodě a měli takové to bezstarostné dětství. V dnešní době už něco podobného často nevídáme, děti častěji sedí doma u televize, her, nebo tabletů a druhou věcí je i to, že my, rodiče, máme zkrátka strach pouštět děti ven samostné…

Na své dětství v Moravských Budějovicích vzpomínám ráda, byly to dobré časy a za to, že jsem byla spokojené dítě, vděčím hlavně mamince, která se vždy starala, aby to moje dětství hezké bylo.

Povahově jsem byla jako malé dítě velký introvert, strašně jsem se styděla a celkově jsem měla hrozný problém navázat přátelství. Což mě trápilo. Neměla jsem moc kamarádů a byla jsem smutná, že jsem pořád sama. Tak maminka zašla k lidem, co bydleli u nás v ulici a dovedla k nám jejich dceru – a já měla díky ní konečně kamarádku…

Jak možná vzpomínáte, pokud jste četli jednu z předchozích deníkových kapitol, o mých mindrácích, byla jsem jako dítě postavou „samá ruka, samá noha“, hrozně vysoká a tenká jak žížala. :) Od vrstevníků, jiných holek, jsem se dost lišila – a to mě trápilo. Navíc, později ve škole, hlavně na základní, žily všechny děti sportem – scházely se i po škole a hrály volejbal, vybíjenou, tenis… Mně nic z toho nešlo… A tak se mi děti často smály a byla jsem tak nějak mimo partu, což mě fakt užíralo…

Dost jsem se tím trápila, byla jsem v tom tak nějak jiná. Později, na gymnáziu (šla jsem na gymnázium už z 5. třídy), se to celé trochu zlepšilo. Hlavně, už jsem se jako holka chtěla líbit klukům a to, že jsem vysoká a hubená, bylo najednou i výhodou. :)

Celé dětství jsem se vždy kamarádila hlavně s klukama, měla jsem své „klučičí party“, kde jsem byla jediná holka. S klukama jsem si líp rozuměla a musím uznat, že mi to zůstalo i později, zkrátka vždy jsem měla spíš kamarády, než kamarádky. Problém pak nastal, když ze strany mých klučičích kamarádů vztah začal trochu přerůstat v něco víc – z mé strany problém nebyl, já chtěla „jen“ to kamarádství. :) Tak hodně mých klučičích přátelství ztroskotalo.

Na co jako dítě ale moc ráda vzpomínám – na prázdniny u mých milovaných prarodičů v Praze. S prarodiči jsem měla vždy úžasný vztah, brali mě s sebou na dovolené, výlety a kdykoliv to šlo, tak i k sobě domů, do Prahy – bydleli v domečku na konci ulice, u lesa, v Klánovicích – a bylo to tam perfektní. :) Spolu se ségrou a bratránkem jsme tam trávili každé léto, stavěli jsme bunkry v lese, lezli po stromech, mastili karty, stanovali na zahradě, prostě to byly ty právé, krásné, dětské zážitky.

Na dětství tedy vzpomínám ráda a moje vzpomínky jsou hodně živé a mám jich spoustu. Ty hezké věci, zážitky, chci, aby si z dětství pamatovaly i moji kluci. I proto se snažím, aby jejich dětství bylo také takové…opravdové. :)